Jako další se ptáme Páji Škardové, která byla v našem týmu žen první, která se účastnila turnajů i s kočárkem a malou Melinkou. Pája navíc hraje také Bohemia ligu malého florbalu za Zbytky sil a tudíž má hned více herních turnajů a více starostí s řešením hlídání.

Pájo, celý život sportuješ a florbal hraješ už pěknou řádku let. Jaké to bylo najednou přestat hrát a těšit se, že budeš nastávající maminka?

Tohle období pro mě bylo dvojnásob jiné, protože mi mateřství vyšlo téměř přesně na covid-pauzu a nemohlo se dělat skoro nic. Takže spolu se mnou vlastně přestali hrát všichni. Po florbalové stránce jsem o nic nepřišla a věděla jsem, že se k florbalu vrátím.

Byla jsi průkopnice s vožením kočárku s malou Melinkou na turnaje. Mohla jsi se při zápase plně soustředit na hru nebo ti to nedalo a stále jsi jedním okem kontrolovala kočárek nebo nosítko u někoho z pomocníků?

Tady velmi záleželo na tom, kdo zrovna hlídal a na Melinky aktuálním rozpoložení. Naštěstí byla Meli velký spáč a i když zrovna nespala, byla hodná a sledovala dění na hřišti. Co si vybavuji, plakala dvakrát. To potom bylo těžké zůstat sedět na lavičce a nejít zasáhnout. Soustředění se v tu chvíli samozřejmě rozptýlí na obě strany.

Co je podle tebe nejtěžší na skloubení mateřství a florbalu?

Nejtěžší je podle mě najít nějakou rovnováhu. Víš, že současně ani jednomu nemůžeš dát 100 %. Někdy je potřeba se upozadit a neudělat to, co bys chtěl, ale co je zrovna potřeba. Nicméně dle mého názoru, když člověk chce (a má možnosti hlídání), skloubit se to dá.

Předposlední dotázanou maminkou je Míša Ďurec Šulanová. Míša bydlí v Kraslicích, takže na tréninky do Rokycan nemá šanci se dostat, a jezdí s námi pouze na zápasy. Ovšem absence na florbalových tréninkách na ní při zápasech není skoro nikdy znát. Míša je sportovně hodně aktivní a fyzičku si udržuje především Crossfitem.

Míšo, ty jsi sportovkyně tělem i duší. Ač jsi v té době florbal nehrála, tak jak dlouho ti po porodu trvalo, než jsi zase začala sportovat a jak náročné bylo opět začít?

Už před těhotenstvím jsem moc nesportovala, občas jsem si šla zaběhat, zajezdit na bruslích, zaplavat, ale žádný velký zápřah to nebyl. Když se pak malý narodil a já byla s ním doma, tak jsem na sobě poznala, že mi pohyb a hlavně nějaký sportovní režim chybí. Cítila jsem, že se potřebuji někde vyventilovat. Takže už v prvním roce života Matyho jsem se vrátila ke sportu. Začala jsem chodit na kruhové tréninky 1-2x týdně. Jeden kruhový trénink byl právě pro maminky s dětmi. Později, kdy malý na mně už nebyl tolik závislý, jsem začala chodit na Crossfit a dokonce jezdit i na florbalové zápasy o víkendech. Nejtěžší bylo udělat ten krok. Jít na ten první trénink. Pak už to šlo samo. Sport, ať už to byl jakýkoliv, mě nabíjel a já měla mnohem víc energie se po zbytek dne věnovat malému. Měla jsem hned lepší náladu, což, jak každý rodič ví, přenáší na své dítě. Nikdy jsem nebyla typ ženy, která by ráda trávila čas pouze jako žena v domácnosti. Samozřejmě být mámou miluji, ale stát se mámou neznamená sedět doma s dítětem a šoupnout veškeré své koníčku stranou, jen se ten čas musí přizpůsobit dítěti, které je 100 % prioritou. Ale jak se říká, šťastná a spokojená maminka = šťastné a spokojené dítě.

Na turnaje to máš z Kraslic daleko, a proto jsi i s cestou skoro celý den od malého pryč. Jak složité je v těchto situacích si zajistit hlídání?

Jelikož manžel pracuje i o víkendech, tak to složité je, protože v tu chvíli nemůže být s malým on a jediné hlídání jsou mí rodiče. Ve chvíli, kdy oni nemohou, tak mám bohužel smůlu.

Co je podle tebe nejtěžší na skloubení mateřství a florbalu?

Za mě je nejtěžší vydržet to tempo, u jakéhokoliv sportu. Za mě momentálně je těžké skloubit práci, starost o domácnost, věnovat se synovi a ještě aktivně sportovat. Jsou dny, kdy z domu odejdete ráno a vrátíte se večer a ještě musíte obstarat dítě. Co bych ale podotkla je to, že malému už budou 4 roky a na tréninky jezdí někdy se mnou a o to je to jednodušší.

Poslední vyzpovídanou je Lucka Peroutků, která má v našem týmu nejstaršího potomka. Dcera Julča už chodí do školy a má více kroužků, tudíž si Lucka prožívá další fázi mateřství, která přináší nové radosti, ale i starosti a povinnosti.

Lucko, většinou to bývá, že mámy chodí fandit svým ratolestem. Ty máš ale i zkušenosti, že si role vyměníte. Jaké to jsou pro tebe pocity, když tě Julča vidí na zápase a fandí ti?

Když mám na tribuně fanoušky, navíc rodinu a dceru, je to vždy motivace navíc a něco, co mě žene dopředu. Zároveň je to ale i trochu tlak, abych něco nepokazila, i když věřím, že na mě Julča bude pyšná po každém zápase. Stejně jako jsem já na ní, když držím pěsti zase já jí při jejích úspěších.

Julča má určitě hodně kroužků. Nicméně, když tě vidí na zápase, nemá tendenci jít ve tvých šlépějích a také zkusit florbal?

Florbal si Julča samozřejmě už několikrát zkusila. Často mě přemlouvá, abych jí vzala s sebou na trénink. Bohužel na další kroužek už nezbývá momentálně prostor. Julča hraje na flétnu a krásně tančí, ale kdo ví, co bude za pár let. Když by se rozhodla změnit sport nebo kroužek, určitě bych jí v tom podpořila.

Co je podle tebe nejtěžší na skloubení mateřství a florbalu?

Nejtěžší je rozdělit čas s rodinou a sport. Často je den běh z práce na Julči kroužky a ještě večer na svůj trénink. Ale musím říct, že mě to většinou nakopne. I když si přijdu před tréninkem bez energie, mám ráda rokycanský kolektiv, je tam fajn parta a ta mě vždy nabije. Julča už je slečna ve 2. třídě, tak hlídání a den strávený na zápase jde zvládnout jednodušeji, než když byla miminko. A navíc máme hodné hlídací babičky.

Všem našim holkám, které zvládají roli maminky a hráčky, patří obdiv, že se i po narození potomka věnují florbalu nebo i jiným sportům a že si i nadále udržují vztah k našem klubu a spolu s dětmi rozdávají vždycky jenom radost. VELKÉ DÍKY ale patří všem maminkám. Užijte si Den matek.