Mateřství je nedílnou součástí každého ženského sportu. Náš oddíl na tom není jinak. V týmu žen již máme několik hrdých maminek. O tom, jaké to je přerušit sportovní kariéru, jak těžký je návrat po porodu či jak se dá sloučit florbal s mateřstvím jsme se zeptali našich hráček, které už mají tu zkušenost. Na každou z maminek jsme vymysleli otázky, které by na ně mohly sedět a byly jim nejbližší. Jednu otázku jsme dali všem holkám stejnou, aby čtenáři mohli porovnat, zda a do jaké míry se maminky shodly.

Nejčerstvějšími maminkami jsou Ráďa Koulová a Denča Razímová. Ráďa kvůli několikanásobným a komplikovaným operacím kolen přerušila hráčskou kariéru. Na florbal však nezanevřela a věnuje se teď více pořádání různých klubových akcí nebo vedení týmu Zbytků sil v Bohemia lize malého florbalu. Vymysleli jsme si na ni následující otázky.

Ráďo, ty jsi byla v době těhotenství hlavní pořadatelka klubového plesu. Jak náročné bylo organizovat tak velkou akci krátce před porodem?

Ples jsme začali připravovat společně s Martinem Štvánem někdy na přelomu listopadu a prosince 2024, pokud si dobře vzpomínám. To jsem se blížila k polovině těhotenství a bylo to ještě v pohodě. V den plesu jsem měla přesně měsíc před porodem a bylo to opravdu už náročné, ale i tak jsem si to užila.

Jakým sportům se po porodu věnuješ, když nemůžeš hrát florbal a jaké bylo opět začít sportovat?

Bohužel kvůli několikanásobným operacím kolen nehraji florbal už od roku 2023. Po porodu se ale snažím hodně chodit na procházky, pravidelně plavat a cvičit kruhové tréninky. V současné době se odhodlávám k prvnímu běhu po porodu.

Co je podle tebe nejtěžší na skloubení mateřství a florbalu, v tvém případě jiného sportu?

Nejtěžší je asi dokopat se a najít si čas. Mám dané dny a časy, kdy chodím plavat a na kruháč, takže malého Lukáška hlídá tatínek nebo babička. Také jsme si pořídili sportovní kočár, takže běhat budu s malým v kočárku, než tedy začnu za ním pořád běhat na zahradě.

Druhou vyzpovídanou bude Denča. Ta měla od florbalu také dlouhou pauzu. Ještě před těhotenstvím se podrobila operaci kolena a tudíž se její pauza natáhla téměř na dva roky. Sice v té době chodila pomáhat s pořádáním domácích turnajů a jezdila s týmem žen jako podpora a asistentka trenéra, ale zpátky na hřiště se dostala právě až po porodu. Proto jsme se u ní zaměřili i na toto téma a dali jí následující otázky.

Denčo, jak těžký byl pro tebe návrat k florbalu po operaci kolene, těhotenství a porodu?

Po dvouleté pauze byla chuť vrátit se na hřiště obrovská, proto hned po skončení šestinedělí jsem se do toho obula naplno. Po fyzické stránce byly začátky náročné. Koleno sice bylo už úplně zahojené, ale moje tělo se ještě po porodu zotavovalo, takže držet tempo s ostatními bylo pro mě těžké. Ale pořád mě to motivovalo makat dál a dál. Dnes už si troufnu říct, že jsem v plné kondici, ale určitě je pořád co zlepšovat.

Na několika turnajích jsi byla i s malým Domíkem. Jak složité je krom věcí na zápas vozit věci pro něj a na nic nezapomenout?

Pro mě je někdy složité si zabalit jen moje věci na zápas a na nic nezapomenout, natož pro Domíka. Přeci jen miminko těch věcí potřebuje mnohem víc než dospělý člověk, takže balení věcí a příprava musela být u nás minimálně den dopředu. Musím se pochválit, že většinou jsem na nic nezapomněla. Měla jsem ale pocit, že se spíš stěhujeme, než že jedeme jen na turnaj.

Mezi našimi zápasy je většinou pauza, kterou hráčky věnují sami sobě. Popiš nám, jak velký rozdíl je, když se musíš mezi zápasy starat o prcka?

Je to opravdu obrovský rozdíl, protože vlastně na sebe pořádně čas nemám, abych si mohla mezi zápasy odpočinout, najíst se nebo taky pořádně pokecat s týmem. Takhle pořád dohlížím na to, aby byl Domík spokojený, najedený, přebalený a vyspalý. Jelikož jsem i kapitánkou týmu, tak mám někdy pocit, že tým tímto zanedbávám a skloubit vše tohle dohromady je nadlidský výkon. Proto jsem si i zvolila mou zástupkyni Kejtý Josífkovou, která mi s vedením týmu moc pomohla a já se tak mohla věnovat Domíkovi. Dneska je mu rok, proto už je jednodušší ho pohlídat, a tak nám přes turnaje hlídá většinou moje maminka, se kterou si výborně rozumí, a já se můžu na zápasech zase plně věnovat sobě a hlavně týmu.

Co je podle tebe nejtěžší na skloubení mateřství a florbalu?

Pro mě je nejtěžší zajistit vždycky hlídání pro malého, protože tatínek je aktivním hráčem a zároveň trenérem žen a mužů B, takže se musíme předem domlouvat, kdo a který den půjde na trénink, aby ten druhý naopak hlídal. Proto se nám nestane, abychom šli oba společně na trénink. Možná až bude Domík zase o něco starší. A na zápasy je to stejná písnička. Většinou se nám povedlo, že hlídala právě babička doma, a tak jsme mohli jet oba. Ale i se stane, že nemáme žádné hlídání, tak buď jedeme celá rodinka, nebo zůstane taťka s Domíkem doma a jedu s týmem sama.

Jako třetí jsme se zeptali Janči Vostré, která se dá počítat ještě do poloviny maminek, které nemají od porodu tak dlouho. Janča je stále aktivní rozhodčí a hraje Bohemia ligu malého florbalu, takže tráví na palubovkách hodně času. I na to jsme se jí museli zeptat.

Jančo, dlouho jsi rozhodovala, zda se k florbalu vrátíš. Nakonec jsme tě přesvědčili a začala jsi u nás hrát, ale brzy na to přišlo těhotenství a mateřství. Jak těžký byl pro tebe další návrat na hřiště, tentokrát po narození Aničky?

Upřímně, druhý návrat byl mnohem náročnější než ten první. Po pauze se člověk „jen“ dostává zpátky do formy, ale po porodu je to úplně jiná situace – fyzicky i psychicky. Po porodu jsem měla velkou nadváhu, tělo reagovalo jinak, kondice byla pryč a do toho se přidávala únava spojená s mateřstvím a také výkyvy nálad. Ze začátku jsem měla i výčitky, jestli vůbec můžu jít na trénink a nechat Aničku doma. Ale postupně jsem zjistila, že mi ten čas na hřišti strašně pomáhá vyčistit si hlavu a přijít na jiné myšlenky. Nebylo to jednoduché, ale o to víc si toho teď vážím.

Ty hraješ navíc Bohemia ligu malého florbalu za Mirošov a děláš rozhodčí. Jak složité je zajistit si pravidelné hlídání, když jsou tréninky nebo turnaje?

Je to někdy docela logistická výzva, bez podpory rodiny by to prakticky nešlo. Snažíme se plánovat dopředu a všechno sladit tak, aby někdo mohl Aničku pohlídat. Ne vždycky se to ale povede a občas musím něco oželet. Je to o domluvě, flexibilitě a někdy i o improvizaci na poslední chvíli.

Co je podle tebe nejtěžší na skloubení mateřství a florbalu?

Nejtěžší je asi najít mezi tím balanc, který bude vyhovovat celé rodině. A mně také ze začátku dělalo problém přijmout fakt, že nejde být stoprocentní ve všem. Skloubení florbalu a mateřství je občas na úkor odpočinku, znamená to větší únavu a nutnost si všechno dobře zorganizovat. Ale když vidím, že to jde skloubit alespoň do určité míry a že mě florbal pořád baví, tak jsem spokojená. Neměnila bych.